Na konci žádosti o pěstounství je jedna moc důležitá otázka:
Jedinečnost dětí se ale do pár řádků vepsat nedá.
Každé dítě, které čeká na náhradní rodinu, má silný příběh.
Některé děti mají příběh vepsaný víc viditelně, některé míň. Ale silné jsou příběhy všechny.
Pojďme se společně podívat, jaké všechny jedinečné děti čekají na rodinu, a posvítit si na to, co přesně jejich jedinečnosti znamenají.
Než žádost vyplníte, doporučujeme vám spojit se s lidmi z praxe. Pomůžeme vám zmapovat, jakému dítěti byste mohli nabídnout domov tak, aby vás péče těšila.
Poradíme vám na míru s formulacemi do žádosti o adopci nebo pěstounství. To, že v žádosti zůstanete otevřenější, neznamená, že přijmete každé dítě. Jen si díky tomu nezavřete zbytečně dveře i před dětmi, které byste přijmout mohli.
"Mezi dětmi na hřišti Klárku nepoznáte. Je prostě naše. A my se jí učíme být těmi nejlepšími náhradními rodiči. (pěstouni Tereza a Láďa)"
Každé dítě umístěné do náhradní péče si s sebou nese neviditelné zranění - zažilo ztrátu svých blízkých osob, i když to třeba bylo “jen” po devíti měsících u mámy v břiše. Náhradní rodiče jsou ti, kteří dítě milují a uzdravují. Právě náhradní rodina dětem umožní poznat svět jako krásné a bezpečné místo k životu.
Když se vám narodí dítě, vychováváte ho od jeho prvního nadechnutí, nepřerušovaně až do dospělosti. Všímáte si, co má rádo a co nerado, co ho baví, co mu jde a jaké má vlastnosti, co má po vás a co po dalších členech rodiny.
Náhradní rodičovství je stejně krásné, ale v mnoha věcech jiné než běžné rodičovství. Jako pěstoun dostane do péče dítě, které svůj dosavadní život prožilo bez vás. A vy se učíte poznávat, jaké dítě je, co má rádo, jaké má talenty a co mu dělá zase starosti. Dítě má za sebou navíc těžké zážitky, kvůli nimž svou vlastní rodinu muselo opustit, a tyto zážitky potřebuje pomoci zpracovat.
Děti v náhradní péči se v prvních letech svého života setkaly se zklamáním, že se o ně rodiče nedokázali postarat. Jako pěstouni dětem proto pomáháte postupně obnovovat důvěru v dospělé a dát jim možná poprvé v životě možnost poznat bezpodmínečnou lásku.
Neviditelná zranění těchto dětí se mohou uzdravit jedině v rodině. Proto je tak důležité, aby děti nemusely své dětství trávit v ústavu.
Pro náhradní rodiče jsou připraveni odborníci, kteří pomáhají specifikům přijatých dětí porozumět. Pokud dítě začalo svůj život v nefunkční rodině nebo ústavní péči, může se chovat v některých situacích jinak než vrstevníci. Zkušenosti náhradních rodičů jsou různorodé:
„Anetku jsme přijali z kojeneckého ústavu, když jí byl rok. Bála se i trávy. První týdny potřebovala jen klid a možnost navázat s námi vztah. Postupně jsme ji pak začali seznamovat s různými typy prostředí. Dnes je to báječná máma od rodiny.“
„Jiřík k nám přišel z rodiny, kde probíhalo násilí. Jakýkoliv rychlý pohyb ho vyděsil, hned se sehnul, jako by se bál, že dostane facku.“
„Z počátku bylo těžké Toníčkovi nastavit hranice. Hned začal křičet a vztekat se. S každým naším omezením měl totiž pocit, že jsme odmítli jeho. Museli jsme mu dávat najevo, že ho máme moc rádi i ve chvílích, kdy jsme mu nastavovali hranice.“
Odborníci mohou poradit před přijetím dítěte a náhradní rodiče provázejí po celou dobu dětství dítěte. Náhradní rodiče se s odborníky mohou naučit takzvanému terapeutickému rodičovství, které je pro přijaté děti léčivé.
Stát se náhradním rodičem jakéhokoliv dítěte znamená vydat se na velkou cestu. S přijatým dítětem, spoustou lásky a velkým dobrodružstvím. Náhradní rodičovství vám ukáže nové pohledy na běžné věci a otevře vám dveře, o kterých jste možná ani nevěděli.
Všechny rodičovské radosti vám splní i dítě menšinového etnika. Bude roztomilé, učenlivé, bude mu dělat radost váš zájem a společná legrace. Děti menšinového etnika se nechovají nějak významně jinak. Mohou mít jiné talenty než osvojitelé, třeba na hudbu nebo tanec, ale jiné talenty než osvojitelé budou mít pravděpodobně i děti většinového etnika. Některé z nich mohou být temperamentnější, ale ani to není stoprocentním pravidlem.
Co je tedy jinak? Možná nejvíc to, že na vaše dítě bude reagovat jinak okolí. To, budou u dítěte většinového etnika považovat za normální zlobení, budou u dítěte menšinového etnika považovat za důkaz, že „za to můžou geny“. Pro přijetí dítěte menšinového etnika se tedy musíte především zbavit předsudků vy sami. Jen tak můžete pomoci přijatému dítěti ve zvládání takových situací.
„Máme děti 16 a téměř 19. Jejich geny miluju. Jedna se dostala na výtvarnou školu. To po mně nemá. Druhá vyniká v tanci. To už po mně tuplem nemá. Ani jedna nemá výrazný nos. To by po mně měly. Ani jedna nemá alergie. To by měly po manželovi. Mimiku i slovní obraty mají od nás a od svých kamarádů. Jsou nám opravdu i podobné. Obě dvě s námi mají lepší vztah, než jsme kdy my měli s našimi rodiči. A to máme dost dobré vztahy s rodiči. Naučila jsem se milovat, jak naše děti porušují rodinné stereotypy, protože sem tam něco mají jinak. Ale to mají moji sourozenci taky. Život je pestrý. A to je na něm to krásný...“ (Adoptivní maminka)
"Jsi nejhezčí osoba, kterou znám. Někdo, kdo dokáže žít život plný empatie a sympatií, bez agendy a chamtivosti, s takovým se chceme znát všichni." (otec dcery s Downovým syndromem v dopise v den dceřiny svatby)
Děti s mentálním postižením mají omezené možnosti rozumového vývoje - o to důležitější je pro ně rodina, která jim pomůže vnější svět objevovat. Stát se náhradním rodičem takového dítěte znamená otevřít se mimořádně důležitému, dobrodružnému a také veselému světu plném nečekaných zážitků.
Každé dítě je jedinečné, a tak i každé dítě s mentálním postižením potřebuje jinou míru naší podpory a přinese do rodiny jiné situace. Mezi lehká omezení patří i ta, která budou vyžadovat třeba jen lehce upravené výstupy v běžné škole nebo trochu jinou, jednodušší komunikaci s dítětem. Jiné děti mohou potřebovat v běžné škole pomoc asistenta a některé děti s nejtěžšími typy mentálního postižení budou třeba chodit do školy speciální. Mentální postižení je často kombinované s jiným typem postižení - smyslovým nebo tělesným. Není to ale pravidlem.
S takovými dětmi se velmi pravděpodobně naučíte, co je doopravdy důležité. Budete si všímat různých maličkostí, které byste jinak přehlédli. Některé děti s mentálním postižením si umí užívat si i ty úplně “nejobyčejnější” věci a být velmi bezprostřední. A my dospělí se to můžeme učit s nimi. Protože všimnout si vtipně oblečeného pána v autobuse nebo prostě jen krásného počasí vám náladu zvedne vždycky.
Náhradní rodiče dětí s mentálním postižením musí pečlivě zvažovat své kapacity. Potřebují myslet i na dospělý život, ve kterém jejich přijaté dítě bude potřebovat vyšší míru podpory. Naopak ale nepotřebují žádnou velkou úpravu bytu ani drahé pomůcky, se kterými by se museli složitě učit zacházet.
Možnosti podpory dětí s mentálním postižením a jejich rodin se neustále zlepšují. Služby se častěji staví opravdu na míru, náhradní rodiče mohou využívat různé podpory odborníků, specializovaných komunitních, ambulantních a terénních služeb a také různé míry finanční podpory, která jim dá prostor pečovat. Náhradní rodiny dávají dětem to úplně nejdůležitější - pocit přijetí a individuální podporu.
Přijmout dítě s mentálním postižením otevírá náhradní rodině spoustu nových výzev – ty se ale otevírají s úplně každým přijatým dítětem bez ohledu na jeho zdravotní znevýhodnění.
U náhradní rodinné péče máte výhodu, že se na přijetí dítěte se zdravotním znevýhodněním můžete připravit a zodpovědně se u seznámení se se spisem konkrétního dítěte rozhodnout, jestli byste péči uměli a chtěli zvládnout. Doporučujeme vám se dobře informovat o konkrétní diagnóze, promluvit si s odborníky nebo s náhradními rodiči, kteří přijali dítě s podobným znevýhodněním.
Zrakem a sluchem přijímáme naprostou většinu informací z okolního světa, lásku ale přijímáme a dáváme srdcem. Otevřít rodinu dítěti se smyslovým postižením je výzvou, díky které budete s dítětem objevovat úplně nové možnosti komunikace.
Smyslovými postiženími rozumíme postižení zraku, sluchu a jejich různých kombinací. Míra omezení je u každé diagnózy a u každého dítěte jiná, stejně jako možnosti vývoje. Často si představujeme, že mít v rodině dítě s postižením sluchu nebo zraku znamená automaticky nutnost používat Braillovo písmo nebo znakový jazyk, mezi zdravým dítětem a dítětem nevidomým nebo neslyšícím je ale spousta dalších typů a stupňů smyslového postižení. Při většině z nich tyto dovednosti potřebovat vůbec nemusíte. Řada omezení se dá do vysoké míry kompenzovat různými pomůckami (speciálními brýlemi, naslouchátky a podobně) a mnohá se dají tréninkem a péčí stimulovat.
Zrakem vnímáme více než 80 % informací. Díky zraku se orientujeme v tom, co okolo sebe vidíme, a dokážeme mezi tím rychle objevovat vzájemné vztahy a lépe světu rozumět. Dítě s omezenou možností zrakového vnímání tak svět objevuje více skrze ostatní smysly a úkolem náhradních rodičů je nabízet mu co nejrozmanitější podněty, a tak v něm chuť poznávat svět maximálně rozvíjet. Nové cesty je potřeba hledat také u řady pohybových aktivit.
Stejně jako zrakové, i sluchové omezení u dítěte ovlivňuje už jeho raný rozvoj. Možná si ani neuvědomujeme, jak důležité jsou pro nás zvuky z našeho okolí a jak nám pomáhají se v něm orientovat. Pokud má dítě takovou možnost omezenou nebo ji nemá vůbec, je potřeba mu pomoci hledat jiné způsoby komunikace a poznávání světa. Omezení sluchu ovlivňuje rozvoj řeči včetně vnitřní řeči, pro děti je těžší rozumět některým situacím.
Smyslové omezení zkrátka otvírá pro náhradní rodinu spoustu nových výzev. Ty se ale otevírají s úplně každým přijatým dítětem, protože každé má za sebou úplně jiný životní příběh než dítě, které se nám narodilo.
Dobrou zprávou je, že služby pro tyto děti a jejich rodiny se neustále posouvají dopředu. Náhradní rodiče mohou využít různé podpory odborníků (vedle poradenství jsou to i různé formy odlehčení, například doprovod dětí na kroužky), kompenzačních pomůcek a také různé míry finanční podpory. Odborníci také náhradním rodičům pomohou napsat na míru individuální plán podpory, protože individuální péče - která je možná jedině v rodině - je to nejdůležitější. Smyslové postižení může být kombinované s dalšími typy postižení (tělesným, mentálním), ale samo o sobě nenese žádné omezení rozumových schopností dítěte.
U náhradní rodinné péče máte výhodu, že se na přijetí dítěte se zdravotním znevýhodněním můžete připravit a zodpovědně se u seznámení se se spisem konkrétního dítěte rozhodnout, jestli byste péči uměli a chtěli zvládnout. Doporučujeme vám se dobře informovat o konkrétní diagnóze, promluvit si s odborníky nebo s náhradními rodiči, kteří přijali dítě s podobným znevýhodněním.
"Chtěli jsme přijmout co nejmladší dítě. Na krajském úřadě jsme se dozvěděli o Klárce, které bylo teprve pár měsíců a byla v péči pěstounů na přechodnou dobu, a spolu s ní i o její čtyřleté sestřičce Kačce, která bohužel vyrůstala v dětském domově. Velmi jsme to s manželem zvažovali a radili se s mnoha lidmi. Přijmout nakonec obě holky bylo velké, ale zodpovědné rozhodnutí. Dnes si neumíme představit, že by holky byly bez sebe a už vůbec ne, že bychom byli my bez nich. Je to úžasné, jak jsou si navzájem podobné, jak drží při sobě a mají se rády, i když se samozřejmě popichují jako všichni sourozenci. Kačka si bohužel nese z pobytu v dětském domově vážné následky, ale je to i vztah s Klárkou, který jí pomáhá se postupně uzdravovat a rozvíjet v úžasnou jedinečnou bytost." (adoptivní rodiče Květa a Marek)
Pro děti, které vyrůstají bez svých rodičů, je sourozenecká vazba často to nejsilnější, co mají. Zároveň ale jako všechny děti potřebují ve svém životě také dospělé - náhradní rodiče, kteří je milují a poskytují jim bezpečí a stabilitu.
Některé děti mají jednoho, dva nebo více sourozenců a pro všechny je potřeba najít novou náhradní rodinu. Někdy potřebují být děti umístěné do jedné rodiny společně (to obvykle u dvojice nebo trojice sourozenců), jindy je každý sourozenec v jiné rodině a odborníci pomáhají náhradním rodičům nastavovat kontakt tak, aby se dětem nezpřetrhala sourozenecká vazba. Záleží na věku dětí, jejich životním příběhu a jejich individualitě.
Sourozenci v jedné rodině přináší více legrace, možnost vzájemné sourozenecké podpory i více výzev. Každé dítě je totiž jiné - i když má stejné rodiče. Každé prožívalo svůj životní příběh jinak, má jiné talenty a vlastnosti, každé potřebuje jinou podporu. Náhradní rodina tak potřebuje dobře zmapovat své kapacity, aby věděla, jestli dokáže poskytnout podporu více dětem.
Možností, jaké se se sourozenci otevírají, je velké množství. Mezi sourozenci může být třeba velký věkový rozdíl nebo se mohou náhradním rodičům sociální pracovníci ozvat náhle, že se narodil nebo se jinde objevil sourozenec dítěte, které už u nich doma vyrůstá. Potom náhradní rodiče znovu mapují své kapacity a možnosti a hledají vhodný způsob podpory sourozeneckých kontaktů tak, aby nezanikly. Nejde rozhodně jen o to dítě přijmout, řešením může být také kontakt s jinou náhradní rodinou nebo zařízením.
Sourozence společně přijímá rodina, která cítí, že má ve svém srdci ještě více než jedno místo a je otevřená dobrodružství umožnit poznávat svět dětem individuálně a zároveň společně.
"Áďu jsme poprvé viděli v dětském domově jako čerstvě šestiletou. Byla ale úplně jiná než naše děti, když jim bylo šest. Na svůj věk byla neuvěřitelně samostatná. Však se taky o sebe musela umět postarat odmalinka, když jí máma nechávala samotnou doma, a pak i v děcáku, kde byla se staršími dětmi. U nás doma se od začátku všemu divila. Neznala běžné věci jako nakupování, večerní čtení pohádky nebo návštěvu pošty, nemohla uvěřit, že může mít svoje vlastní hračky nebo že jí s manželem nikam nezmizíme a jsme tu pro ni. Kdysi jsme podnikali různé dobrodružné cesty po Jižní Americe, ale jsme si jistí, že daleko větším dobrodružstvím bylo ukazovat Adélce úplně běžný život v rodině. A bylo u něho tolik lásky, že bychom nikdy neměnili." (pěstounka Jitka)
Na svou náhradní rodinu čekají děti různého věku. Ty starší si s sebou nesou delší životní příběhy a také delší touhu po lásce, péči a stabilitě. Jedině milující náhradní rodina může být ta, která jim jejich přání konečně splní.
Za starší děti se mohou považovat i předškoláci - nejvíce žadatelů totiž chce přijmout děti kojeneckého nebo batolecího věku. Čím starší dítě je, tím těžší pro něj bývá náhradní rodinu najít. Znamená to také, že pokud jsou žadatelé otevření možnosti přijmout starší dítě, mohou čekat na seznámení se s konkrétním dítětem výrazně kratší dobu. Starší dítě také mohou přijmout ti, kdo už se kvůli svému věku necítí na miminko a dlouhou cestu k dovedení do dospělosti.
Na světě je hezké, že ho objevujeme celý život. Proto se není potřeba bát, že by už starší dítě všechno znalo a náhradní rodiče by přišli o krásné zážitky ze společného objevování. Rodinu zkrátka potřebují úplně všechny děti a nejen v dětství. Náhradní rodiče tak přijatým dětem nejen mění dětství, ale díky nim mají "děti" i komu zavolat, když se učí vařit svojí první svíčkovou, když přemýšlejí, jestli vzít tu, nebo onu práci, hledají nejlepší trik při čištění polité pohovky nebo nejlepší servis na výměnu zimních pneumatik nebo jsou bezradní, jak poznají u vlastního dítěte zánět středního ucha. Navíc díky rodině získávají děti celou další velkou síť podpory - širší rodinu, kamarády, známé. Všechny ty, které by v dětském domově nepoznaly.
Starší děti čekající na svou náhradní rodinu toho zažily už hodně. Někdy bohužel trvá opravdu dlouho zjistit a zmapovat, že je dítě ve své původní rodině ohroženo nebo se pro něj z nějakých důvodů nedaří náhradní rodinu dlouho najít. Častokrát za sebou tyto děti mají změnu mnoha prostředí, kdy vystřídaly různé rodiny a různá ústavní zařízení a zažily mnoho zklamání z dospělých, kteří jim nedokázali poskytnout lásku a stabilitu. Náhradní rodiče tak potřebují opravdu velkou odbornou podporu, aby věděli, jak těmto dětem porozumět.
Současně starší děti mohou potřebovat pomoci udržet kontakt s prostředím, ze kterého odešly - třeba s kamarády ze školy, kroužků, sousedy.
Otázka staršího dítěte se také může otevřít u přijímání mladšího sourozence. Žadatelům může být představeno mladší dítě, které má staršího sourozence. Neznamená to, že starší dítě musí také přijmout, společně s odborníky ale pravděpodobně budou hledat možnosti, jak kontakty mezi sourozenci podpořit, aby nezanikly.
Přijmout starší dítě znamená dát mu možná poslední šanci zažít "dětství" v rodině a nemuset se vydat do dospělého života bez ní.
"Všechny děti potřebují lásku rodičů, ale tihle ze všech nejvíc." (Dana, pěstounka Saši s kombinovaným postižením)
Děti s tělesným postižením si s sebou do života nesou různou míru omezení v pohybu, vůbec nijak ale není omezená jejich schopnost přijímat a dávat lásku. To, že s některými dětmi třeba nevylezete na Sněžku nebo neprojezdíte dovolenou na kole, vůbec neznamená, že nenasbíráte společně krásné zážitky.
Pohybové omezení otvírá pro náhradní rodinu spoustu nových výzev – ty se ale otevírají s úplně každým přijatým dítětem bez ohledu na jeho fyzickou kondici.
Tělesné postižení zahrnuje obrovskou škálu možností, kdy znamená vrozené nebo v různých fázích života získané onemocnění. Vedle viditelného tělesného postižení může jít i o zdravotní problémy, které na první pohled vidět nejsou - například různá metabolická onemocnění. Každá diagnóza je jiná a každé dítě s ní má jiné možnosti vývoje. Náhradní rodiče mohou využít různé podpory odborníků (poradenství, rehabilitace, …), kompenzační pomůcky a také různé míry finanční podpory. Odborníci také náhradním rodičům pomohou napsat na míru individuální plán podpory, protože individuální péče - která je možná jedině v rodině - je to nejdůležitější. Tělesné postižení může být kombinované s dalšími typy postižení (mentálním, smyslovým), ale samo o sobě nenese žádné omezení rozumových schopností dítěte.
U náhradní rodinné péče máte výhodu, že se na přijetí dítěte se zdravotním znevýhodněním můžete připravit a zodpovědně se u seznámení se se spisem konkrétního dítěte rozhodnout, jestli byste péči uměli a chtěli zvládnout. Doporučujeme vám se dobře informovat o konkrétní diagnóze, promluvit si s odborníky nebo s náhradními rodiči, kteří přijali dítě s podobným znevýhodněním.
Tělesné postižení dítěte zpravidla bývá na první pohled viditelné – to ale neznamená, že může být hůře zvládnutelné než znevýhodnění, které má dítě ukryté v sobě. Citové zranění může vyžadovat daleko náročnější péči než fyzický handicap. Potvrzuje to i pěstounka dvou dětí na vozíku Iva Langerová, na jejíž inspirativní příběh se můžete podívat tady na stránkách České televize. „Zvenku vypadá, že se nadřeme s tím, že máme děti, které jsou tělesně postižené, ale není to tak. Dítě, které je v dětském domově a ještě je handicapované, tak má tolik naloženo, že my pak už spíš pracujeme s tou psychikou,“ říká paní Langerová.
"Když se vás na úřadech ptají, jaké dítě byste byli schopni a ochotni přijmout do adopce, přijde dříve nebo později na řadu otázka na miminko od drogově závislé matky.
První, co mě v takovou chvíli napadne, je strach. Všechny ty vpichy, nesprávný životní styl maminky, děsivé chemické látky, které se do toho maličkého tělíčka během těhotenství dostaly. Jak by tohle všechno mohlo na miminku nezanechat žádné následky? Jaké takové děti asi můžou být? Jaký je asi čeká život a jaký jejich rodiče s nimi?
Na druhou stranu vím, že většina dětí, které se dostávají do náhradní rodinné péče, je právě od závislých matek. Takže pokud si tyto dveře zavřu, budu čekat na miminko roky…" (adoptivní maminka)
V rozhovorech s Alžbětou Hláskovou se adoptivní maminka ptá, jak k možnosti přijetí dítěte závislé maminky přistoupit odpovědně a vědomě. Alžběta o takové děti pečovala jako pěstounka na přechodnou dobu a v rámci své práce metodičky sledovala také vývoj těchto dětí v dalších rodinách.
U některých dětí drogově závislých matek je uvedeno, že mají riziko HCV. Zpravidla proto, že se z matky přenesly do krve dítěte protilátky. To však ještě neznamená, že dítě tento typ žloutenky má. Vyšetření se dělají s odstupem, aby se ukázalo, zda se u dítěte také prokáže přítomnost viru HCV. Procento dětí, které skutečně žloutenku typu C mají, je velmi nízké, maximálně 5 %.
Dříve se považovala nemoc za nevyléčitelnou. To již cca 20 let neplatí. Nejdříve se používaly léky, které byly nespecifické a měly značné vedlejší účinky (interferon). Nyní již existuje velmi účinná léčba. Jsou to přímo působící antivirotika, které nepůsobí na jiné viry, pouze na HCV. Jsou netoxické, pacienti léčbu proto velmi dobře snášejí. Nejdříve se zastaví množení viru a pak se zbytky viru úplně zničí, takže během 8, maximálně 12 týdnů je pacient úplně vyléčen. Infekce virem žloutenky C se přenáší převážně krví, a proto je třeba s tímto vědomím o děti pečovat. Infekce se od dětí s chronickou žloutenkou C se nedá dostat jinak než přímým kontaktem krve dítěte s krví další osoby (což se běžně neděje). Jiný přenos (např. přes lůžkoviny, podáním ruky, objetím, polibkem, sdílením nádobí) není pravděpodobný. Proto se běžná péče o ně nikterak neliší od ostatních dětí. V kolektivních zařízeních pro děti by učitelka měla o této skutečnosti vědět pro případ, že by došlo ke krvavému zranění dítěte, krvácení z nosu apod., aby dítě mohla ošetřit v rukavicích a případně potřísněné plochy vydezinfikovat. Stejný postup je ale doporučen i v případě krvavého zranění ostatních dětí, takže ani tady se vlastně zacházení s těmito dětmi nikterak neliší od ostatních a těmto dětem nesmí být odepřeno chodit např. do MŠ. Případný dětský pacient se může obrátit na Fakultní nemocnice v Motole, Centrum pro léčbu virových hepatitid, V Úvalu 84, 150 06 Praha 5
